(... a tlumočníci mi prominou, že se jejich problémy věnovat v tomto článku nebudu)
Umím si celkem dobře představit, že když se přijímal v roce 1967 zákon o zanlcích a tlumočnících, věcný záměr tohoto zákona mohl odpovídat podmínkám, které v té době panovaly. Zákon přepokládal, že pro znalecké vědomosti resp. pro znaleckou kvalifikaci budou postačující profesní vědomosti, které člověk získá při výkonu své "řádné" profese a že tyto vědomosti použije i při tak specifické činnosti, jakou je činnost znalecká.
Proto i zákon je koncipován primárně tak, že zanlcem je chápána osoba, u které je předpoklad, že je znalý určitého "civilního" oboru a že tyto vědomosti uplatní i při znalecké činnosti (teď nemluvím o formálních kritériích,které jsou dány zákonem). Navíc, že znaleckou činnost bude vykonávat jaksi nad rámec svého zaměstnání, protože nikde v zákoně není řečeno, že by se znalci měla hradit jeho ušlá mzda (kromě jeho potenciální účasti u soudu, což je ale jiná kapitola). A jestli i znalec něco znalecky zkoumal v rámci své "civilní" pracovní doby, jeho zaměstnavatel to v té době mohl chápat nanejvýše jako poctu, že jeho zaměstnanec byl pověřen tak důležitým úkolem.
Obdobně je v zákoně chápáno i postavení tzv. znaleckých ústavů - primárně výzkumných pracovišť a vysokých škol, které byly "poctěny" tím, že byly díky svým vědeckým výsledkům zapsány do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost, které disponovaly potenciální schopností řešit ad-hoc i složité případy.
Za bezmála půlstoletí od vzniku tohoto zákona se ale mnohé výrazně změnilo. Jen namátkou:
a) zaměstnavatele již většinou nezajímá, zda jeho zaměstnanec je v seznamu znalců, primárně ho zajímá práce, za kterou mu platí. Znalcům tak nezbývá, než skutečně dělat znalectví ve volném čase, kterého je, zejména u vysoce kvalifikovaných lidí, velice poskrovnu;
b) problematika znaleckého zkoumání se ve většině znaleckých oborů mnohonásobně zkomplikovala. Jednak lidské poznání udělalo nesmírný pokrok, objevily se nové vědomosti a poznatky, nové metody, nové technologie. Stejně se změnily i stopy, které jsou předmětem znaleckého zkoumání a také i kriminální činnost se stala mnohem sofistikovanější, než byla tehdy;
c) jednoznačně se etablovaly a vydělily z kriminalistiky forenzní vědy, jako samostatný vědní obor. Jako takové již nejsou a nemohou být záležitostí pouze "civilně" vzdělaných lidí, profesionálů ve svém "civilním" zaměstnání. Forenzní vědy a jejich praktické aplikace prostřednictvím znaleckého zkoumání vyžadují profesionální přístup, znalectví se již nedá dělat jako "koníček", jako "pocta" a také ne jako "přivýdělek" pomimo vlastního zaměstnání.
Dala by se vyjmenovat mnohá další fakta, která výrazně změnily chápáni a postavení znalectví v současné době. Ani novela zákona o znalcích, která byla přijata na Slovensku, však v zásadě nezměnila historicky vžité představy o forenzní práci, i když zavedla jednu zásadní novinku - povinnost specializovaného a průběžného vzdělávání znalců. To však je málo. Jestliže má znalec podávat objektivní posudky, důkazy, od kterých závisí mnohdy (a čím dále tím více) osudy konkrétních lidí, musí být také nezávislý. Současná dikce zákona mu takovou nezávislost neposkytuje, naopak, znalec je přímo závislý od orgánu státní moci, který mu posouzení zadává, určuje problém, který má zkoumat, stanovuje přiměřenost lhůty ke zpracování a zcela (a bez jakýchkoliv v současnosti obecně přijatelných zásad) posuzuje kvalitu a náročnost zanleckého úkonu a určuje i výši odměny, která mu bude za poskytnutou vysoce odbornou a speciální činnost poskytnuta.
Profesionalita forenzního zkoumání se nedá nařídit, k profesionalitě a profesionalizaci je potřebné vytvořit předpoklady a časem, až to ekonomická situace státu dovolí, i podmínky.
