Ústav práva a technologií vydal už druhé číslo jejich časopisu Revue pro právo a technologie. Chtělo by se říct "zaplaťpánbů" za takovou aktivitu a vůbec za vznik a existenci tohoto ústavu.

Pro názornost uvádíme (s laskavým svolením vedoucího ústavu a zároveň autora) úvodník k tomuto číslu, který výstižně dokresluje problematiku vztahu "státu" k informačním technologiím:

Úvodník

Radim Polčák

Oboru práva ICT se u nás stále daří úspěšně unikat pozornosti soudů. Když se pak máme účastnit nějakého mezinárodního výzkumu nebo srovnávací studie, připadá nám relativně lehký úkol – tam, kde je třeba rozepsat závěry relevantní judikatury a kde kolegové z Německa či Nizozem­ska horečně potí stovky stránek analýz, můžeme prostě jen napsat N/A. Navzdory mručení ostat­ních skutečně pracujících výzkumníků pak za naše N/A zpravidla inkasujeme stejnou odměnu, jako oni dostávají za (skutečnou) práci.
Horečně jsem přemýšlel, komu mám být za tyto snadné výdělky vděčný. Napadlo mě podě­kovat našim ústředním správním orgánům, které buďto vůbec žádné sankce za přestoupení pravidel v příslušném odvětví ICT neuplatňují, nebo ukládají pokuty v takových výších, že se jejich adresátům ani nevyplatí nechat vydaná rozhodnutí číst drahým právníkům.
Poděkování patří zřejmě i soudům řešícím technicky složité spory v ICT často s takovou rychlostí, grácií a elegancí, že strany namísto čekání na rozsudek s chutí uzavírají smír. Jeden známý český advokát, kterého jsem pozval, aby u nás promluvil ke studentům, v tomto směru demonstroval mediační sofistikovanost našich soudů příhodou, kdy se soudkyně hned v úvodu líčení takticky domáhala na stranách informace (jistě jen na oko), jaký je vlastně rozdíl mezi hardwarem a softwarem. Pokud ani v takovém případě nepřistoupí strany ke smírnému řešení, není jim zřejmě rady ani pomoci a za trest mohou po právu očekávat verdikt, který nepřinese prospěch ani jedné z nich.
Můj dík konečně patří i ICT komunitě (obchodní, občanské, spotřebitelské), která si spory řeší na slovácký způsob tak nějak sama. Jeden z vedoucích světových obchodních portálů tak například každoročně pomáhá řešit mezi svými klienty několik milionů sporných transakcí, samozřejmě bez účasti úřadů nebo soudů. Vědom si toho, že ve sporu o pět dolarů, navíc s pro­tistranou usazenou na druhém konci světa, nepůjde člověk škemrat o drahou a zdlouhavou pomoc na úřad nebo na soud, vytvořil paraprávní systém, s jehož pomocí si klienti své spory hodnotí navzájem. Výsledek může sice na právníka působit směšně – nejde totiž o nic legitim­ního, pravomocného nebo vykonatelného – přesto je ale tento „proces“ nesrovnatelně efektivnější než jakékoli (skutečné, opravdové) řízení a hlavně poskytuje alespoň nějakou reálně dostupnou možnost řešení.
Ve výsledku tedy můžeme pozorovat situaci, kdy spory vznikající z každodenního života informační společnosti sice reálně existují a reálná je i potřeba jejich řešení, stát však v tomto směru nenabízí nic prakticky použitelného a komunita si tak hledá vlastní způsoby, jak udržet organizaci a řád.
Vypadá to, že tato situace se líbí všem. Úředník či soudce spokojeně pobírají svůj plat, aniž by se museli starat o to, co se děje na internetu. Akademik může rovněž spokojeně pobírat odměnu za to, že napíše, že soudce ani úředník nic nedělají. Svářící se nebo nespokojené strany mají přitom rychlý a efektivní způsob řešení sporných situací a ten, kdo jim takové řešení poskytne (typicky provozovatel příslušné služby), je rád, že má svůj systém včetně sociálních vztahů mezi uživateli plně pod kontrolou.
Situace, kterou pozorujeme, však neznamená ústup práva, ale (pouze) ústup státu. Nás, právníky, tedy v tomto oboru čím dál tím méně zajímá, co dělají parlamenty, úřady či soudy a čím dál tím více se upínáme k těm společenským institucím, které skutečně právo tvoří a aplikují, tj. k oborovým asociacím, rozhodčím soudům nebo i k jednotlivým provozovatelům nejrůznějších služeb. A pokud zákonodárce, úředník a soudce brzy neprocitnou z blažené nevědomosti, přesta­nou nás s postupem času jejich výplody zajímat úplně.
Libertariáni mohou jásat, osobně bych ale nadšením příliš neplýtval. Veden možná iracionál­ním paternalistickým sentimentem, pořád si nějak intuitivně myslím, že spiritus agens republiky má i v informační společnosti svoje místo a že i přes svou opakovaně prokazovanou neschopnost má stát pořád co nabídnout. Inu, dejte se do čtení a posuďte sami...